Vodník - odkud se vynořil poprvé?

Pro nás je vodník známé mýtické stvoření. Bytůstka, která vyplave z hlubin a stáhne nás pod hladinu, jakmile bude mít příležitost. Snad každý zná tuto povídačku z dětství. Kde se tu ale vodník vzal? Odkud se vynořil poprvé? Kdy a proč tato pověra vznikla? A znají ji po celém světě? Na to všechno najdete odpovědi zde.

Popsat vodníka není zas tak složité. Stačí k tomu pouze dvě slova: vodní démon. To je však obecná charakteristika. Co vzhled? V České republice má vodník dvě podoby. Buďto mužík se zelenými vlasy v upraveném oblečení s vodou odkapávající ze šosů jeho fraku, nebo může jít o ohavné stvoření podobající se žábě - velké, slizké pysky, vypoulené oči, plovací blány mezi prsty,...  Někdy se dokonce uvádí, že na sebe může brát podoby všelijakých zvířat, ať už vodních, tak suchozemských. Díky tomu si však můžeme určit i jeden z jeho původů.

Jedna z teorií vodníkova vzniku pojednává o sumcích či žabách. Tento démon je jim přeci jenom podobný a tak by nebylo moc ku podivu, kdyby se nějaký topící se človíček lekl při spatření jednoho z těchto vodních zvířat a v jeho hlavě vznikl obraz děsivé postavy snažící se stáhnout jej s sebou do hlubin. Další taková teorie sahá až do římské mytologie. Povídalo se totiž, že vodník topil muže s koňmi. A Poseidón, římský bůh moří, byl mimo jiné i bohem koní. A poslední z teorií, které si tu dnes uvedeme, mluví o andělech, kteří byli svrženi z nebe za vzpouru proti Bohu. Spadli do vod, kde se proměnili v temná stvoření.

Možná se pak tedy není co divit, že se z tohoto tvora stala tak děsivá pověra. Přeci jenom... démon topící lidi zní strašidelně, o to více, jestli je blízko vašeho bydliště rybník, přehrada či jiná vodní nádrž. Lidé se slova "vodník" v jedno období dokonce začali bát natolik, že v jakési slepé důvěře začali démona oslovovat slovem "hastrman" přejatým z německého "wasserman". Věřili, že tomuto slovu stvůra nerozumí, proto je po jeho vyslovení nebude pronásledovat. Tento strach zašel tak daleko, že se přestala užívat s vodou spojená příjmení, jenom aby nikdo démona nenahněval.

Jak se mu však i přes všechen ten strach dařilo nalákat své oběti tak blízko? No... Je jedna věc, která se musí vodníkovi nechat - je opravdu mazaný. Většinou totiž rozvěsil kolem místa, kde pobýval, věci, které by jeho oběť přilákaly. Pro ženy to byly například šátky, stuhy, zrcátka,... Někdy využil svých schopností změny podoby a začal předstírat, že je topící se dítě. Nakonec se tak ze zachránce stala oběť. Tyto dívky si poté bral za ženy a tehdy se vody rozbouřily, vznikaly záplavy, trhaly se hráze.

Pokud se vodníkova vzteku bojíme natolik, že si už nepřipadáme nikde v bezpečí, můžeme se před ním chránit i různými bylinami. Mezi ně patří mimo jiné i kapradí či devětsil. Když vám však pouhá záštita nestačí a chcete se vodníka zbavit, můžete zvolit více způsobů. Svázat jej lze kupříkladu lýčím, klokočím posvěceným o Květné neděli či barevnými tkanicemi. Ovšem jeho kompletní odstranění se provádí čistě jedním odvážným způsobem. Ten sestává v ustřižení cípů vodníkova fraku, jejich omotání kolem krucifixu a následném zakopání do země. Dávejte si však pozor, démon vám bude celou dobu v patách. Pokud totiž onen kus látky nedostane zpět do příštího svítání, zahyne.

Dost však o České republice - jak vodníka vidí v jiných slovanských zemích, kde v něj taky věří? V Polsku se třeba nevyskytuje ve všech vodách, nýbrž v okolí jedné řeky - Biebrzy. Zde však není vodník až tak nebezpečný, nezabije vás. Čím se ovšem silně vyznačuje je to, že nosními dírkami střílí bahno, které způsobuje popáleniny. Ve Slovinsku se zase vodník objevuje jako galantní mladík, který je údajně od pasu dolů buďto rybou či zelený, stejně tak jsou zelené i jeho vlasy a vousy. Tento démon má, stejně jako ten náš, oblibu v mladých dívkách. Z těch dělá své manželky a když je pustí za svojí rodinou, tak pouze připoutané na řetězu, aby mu neutekly. V Lužici věří, že se vodníkem můžou stát ti, kteří umřeli utopením. A v Rusku se tento démon zjevuje jako tlustý stařík, který je podobně zajímavý, jako ten náš. Ruský vodník totiž pod vodou obstarává stáda nejen ryb, ale i suchozemského dobytku. Díky tomu může mimo na sumci jezdit i na koni a dalších zvířatech. V zimě hibernuje a když se oteplí, láme ledy. Stejně jako v České Republice, i v Rusku se vodníkovi nosily oběti. Tato tradice se udržovala i na Ukrajině, kde zakopávali do hráze koňskou hlavu, aby ji démon nebyl schopen protrhnout.

Jak asi všichni víme, vodníka můžeme častokrát najít v kultuře. Nejznámějším je asi stejnojmenná báseň ve sbírce Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Antonín Dvořák dokonce složil symfonickou báseň pojmenovanou po tomto démonovi. Vtipné je, že český národ se bál vodníka ze všech Slovanů nejdéle. Lidé tu na něj věřili ještě ve 20. století. Jak však čas utíkal, stala se z něj obyčejná, spíše komická, postava, která se často ukazuje v hlavních rolích nejednoho českého filmu či pohádky.

Vodník je vskutku zajímavé stvoření. Král našich vod, který si bere, co chce, bez ohledů na ostatní. Dávejte si proto pozor, až příště uvidíte někoho sedět na topole nad jezerem - ještě k tomu pod večerem! Chodit blíže by se vám mohlo nemile vymstít.

Vaše zkušenosti